Jsou místa, kam se lidé rádi vracejí. A také místa, kde jim sice bylo dobře, ale nevracejí se tam. Protože svět nabízí nepřeberné množství cest, po kterých se lze ubírat a které ani ten nejzcestovalejší člověk nikde neprojde všechny, kolik jich je. A tak se tak trochu vracím a trochu nevracím. Vždy do Jižní Afriky, kde už jsem byl devatenáctkrát a oslavě loňských ‚dvacetin‘ zabránil jenom předchozí koronavirus, pokaždé však někam jinam. A když se tak vracím ve vzpomínkách zpět, kam bych se tam vrátil a proč? Je toho samozřejmě spousta, ale aspoň tak trochu zavzpomínám.

Kdybych letěl znovu do Kapského Města, pak třeba abych opět z vany pozoroval oknem husté mraky valící se přímo na mne ze Stolové Hory.

Kdybych letěl do Johannesburgu, onoho mého ‚Jeníkova Hrádku‘, pak možná za Ezromem, který hlídal plot kolem ghetta domů obehnaných zdmi, kde jsme žili v bezpečí my bohatí, o jejichž životní úrovni si mohl nechat leda tak zdát. Nebo za Christophanem, který hlídal vchod do banky a kromě toho, že jsme si vícekrát hezky popovídali, byť jsme si skoro nerozuměli, nedopustil, aby mě zastřelili hlídači pancéřovaného vozidla, když do oné banky přijeli pro peníze a já se podezřele ochomýtal před vchodem.

Kdybych letěl do Durbanu nebo East Londonu, pak abych se vyhnul místům přepadení. A ve Východním Londýně bych namísto těch několika hodin v nemocnici strávil těch pár hodin s černou Růženkou, která… No, o tom gentleman nemluví.

V Kimberley bych se ještě daleko usilovněji díval na zem a třeba by se mi poštěstilo najít nějaký ten povalující se diamant, což se mi tam pochopitelně nepodařilo.

A tak bych mohl dlouho pokračovat. Protože co místo, to spousta vzpomínek. Kvůli kterým neuznávám cestovatele, kteří jezdí každoročně do Chorvatska, aby se tam jen rozvalili na pláži. Protože to je totéž jako ležet na písku u Lipna. Kdežto ležet třeba na Jane v Pretorii…